STRAŠIDELNÝ ZÁMEK

Včera jsem dělala svému velmi dobrému příteli doprovod k "jeho" paní doktorce-psychiatričce. Požádal mě o to. Už vím proč. Ambulance se nacházela v podivné budově zdravotního střediska, které nemělo jedinou kolmou stěnu a okna vedla do světlíku. Bylo to zvláštní setkání. Smutné a strašidelné. Za stolem sedělo arogantní a nehezké stvoření s absolutní absencí lidského přístupu, které se nás snažilo celou dobu jen ponižovat. A dařilo se jí. Třeba je potřeba se k bláznům chovat takto, co já vím. Jenže mého přítele tato "léčba" rozhodila tak, že to vypadalo, že ho budu muset nechat odvézt do blázince, kde se o něho prý dobře postarají. Jasně, narvou ho prášky až oteče, vygumuje mu to hlavu, rozhodí vyměšování a z člověka se vyrobí prvotřídní hovado. Jsme v roce 2014 nebo ve středověku? Je mi do breku. Vzalo mi to tolik úsilí abych z něj po posledním pobytu v "léčebně" udělala znovu lidskou bytost. Neznám inteligentnějšího člověka. Je s ním i sranda. Má vkus. Je citlivý a jemný. Jen potřebuje o trochu více lásky a péče než ostatní. Pak stačí deset minut u "odborníka" a všechno je v prdeli. Cítím bezmoc jakou jsem snad v životě necítila. Byl to jeden z nejhorších zážitků, co jsem kdy zažila. Můj život se během pár minut rozbil na tisíc kousků. Dávám ho zase pomalu dohromady. A začínám být pěkně nasraná.